Před týdnem mě čerstvý vánek pracovních radostí zavál na českosaské pomezí, do Velkého Kozího dolu nedaleko býv. Zadních Jetřichovic (pozn. autora - v současnosti hranice národních parků České a Saské Švýcarsko). Skryta v mlází, nachází se zde jedna z řady vzpomínek na časy dávno minulé.
Časy, kdy zdejší krajina byla výrazně hustěji osídlena.
Časy, kdy se rodilo více dětí a mnoho jich ještě v prvním roce života umíralo.
Časy, kdy se lidé dožívali 40 - 50 let, často umírali na epidemie chorob a smrtelné nehody v lese.
Časy, kdy válečné nepokoje si vybíraly oběti i mezi usedlíky.
Časy, kdy lesní požáry byly každoroční realitou.
Časy, kdy lidé ještě museli vynakládat veliké úsilí, aby uživili sebe, svoji rodinu, aby přežili.
Nepíši o mezolitickém osídlení (pozn. autora - střední doba kamenná, cca 10 000 - 8 000 let př. n. l.). Píši o době mnohem bližší, o zdejších osídlencích před 200 - 300 lety. A pokud bych chtěl porovnávat život na pomezí tehdy a dnes, našel bych zřejmě velmi, velmi mnoho rozdílů. Ovšem zdaleka nikoliv všechny v neprospěch minulosti!
Jako jeden z nejmarkantnějších rozdílů vnímám tehdejší pocit vděčnosti za vše dobré v kontrastu se současným převládajícím pocitem samozřejmosti při natahování ruky po požitcích a jejich přijímání.
Rysí kámen, na rozdíl od např. v krajině častých božích muk, není typickým reprezentantem projevů vděčnosti. Dle nápisové kartuše ho lze také chápat jako oslavu loveckého úspěchu, kdy lesmistr Puttrich z Hinterhermsdorfu v roce 1743 zabil jednoho z posledních zde žijících rysů.
Snad i proto ho vnímám jako zajímavý příklad tehdejšího vnímání reality, kdy pokora před tím Větším, co nás přesahuje, prostupovala každodenním životem, leckdy spíše bojem o život zdejších usedlíků.
Boží muka jistě stojí za vlastní povídání. Někdy příště.
Babí léto je konečně tady - užívejte :) Petr
Prameny:
N. Belisová - Tulákům Jetřichovicka
Tak tohle slovo mě poslední dobou hodně zajímá. Je výjimečné už tím, jakých pozoruhodných, leckdy i protikladných významů může ve spojení s jinými slovy nabývat. Nicméně jeho původní, základní význam spočívá v pojmenování virtuální čáry, dělící krajinu na dvě držby, území s různými vlastníky, či lépe správci. *
Tuto čáru vymezovaly hlavně přírodní znaky, jako rokle, potoky, skalní hřbety apod., v místech nejasných pak hranice dřeva, později označené stromy, zaražené kůly, srovnané kameny a ještě později tzv. hraničníky či mezníky - opracované bloky kamene se značkami, na kterých se obě strany domluvily a byly jim srozumitelné. Mezníky mívaly různé místní názvy, např.: sťatý či ústupný (na místě sťatého stromu), okleštěný (na místě okleštěného stromu), prostředník (uprostřed cesty) atd.
Slovo "hranice" ovšem již dávno překročilo snad veškeré hranice a proniklo do všech oblastí lidského žití. Z virtuální čáry v terénu se stalo mj. pojmem pro oddělení poznatelného od ne-poznatelného. Také pochopitelného od ne-pochopitelného, možného od ne-možného, úspěšného od ne-úspěšného, ale i mého (v nejširším slova smyslu) od cizího, zdravého od nemocného, bohatého od chudého, mladého od starého, slušného od ne-slušného apod.
Své hranice si každý nosí sám ve své mysli. Bohužel, jejich nastavení je nám vkládáno a upravováno již od narození, kdy vstupujeme do hranic třírozměrného světa, a to výchovou, vzory apod. Výrazně nastavením hranic našich rodičů. Jak materiálních, tak mentálních a duchovních. To se děje nejvíce v prvních 5 -6 letech života, kdy takřka slepě přejímáme podněty zvnějšku. Mnoho hranic nám nastaví i školní docházka a teprve v pubertě začínáme zjišťovat, že zde jsou nějaké hranice a že zdaleka ne se všemi se ztotožňujeme. A po celý zbytek života pak, v lepším případě, pracujeme na posouvání a odstraňování řady hranic.
Je tedy dobré znát své hranice? Jistě! Jejich platnost je z důvodů výše uvedeného diskutabilní a je pouze na nás, které z nich uznáme jako platné, umožňující život v této třírozměrné realitě; dále posunutelné či modifikovatelné, a samozřejmě i ty nesmyslné, škodlivé, omezující apod., kterých je třeba se rychle zbavit.
Vesmír je bez hranic. Naše mysl je bez hranic. To je přirozený stav.
* pouze mýtus o vlastnictví země, kterou člověk může obdělávat, spravovat, devastovat apod., z pohledu věčnosti nemá jeho vztah k zemi žádný význam
Krásný čas bez hranic Vám přeje Petr
Procházel jsem se tuhle jedno ne-všední dopoledne s košíčkem na houby a lezeckým batohem nedaleko Pravčické brány. Sluneční paprsky olizovaly zbytky jitřní mlhy, stromy zářily vlhkou zelení a zdaleka ještě nepomýšlely na blížící se podzim.
Bezejmenný ostroh ve spodním patře skal vybíhal daleko nad údolí a končil nízkou pískovcovou věžičkou. Již při příchodu jsem si všiml krásných železitých inkrustací, ale nejprve jsem vylezl na věžičku, chvíli spočinul v rozjímání a teprve potom se inkrustace vydal prozkoumat blíže.
Dobře jsem udělal. Když jsem s fotoaparátem hledal dobré místo pro jejich zachycení, najednou Kuk! Z jedné pukliny, asi 4 metry nad zemí, na mě hledí dva černé korálky. Nad nimi dvě sametová ouška, uprostřed pohybující se čumáček s fousky.
Lidé kdysi toto zvířátko pojmenovali plch a zatřídili ho k jemu podobným. Já si v tu chvíli však na slůvko "plch" vůbec nevzpomněl. Rychle jsem udělal pár fotek a pak už jen zůstal stát a díval se do hlubin korálků, zaplaven vlnou emocí.
Pokora, úcta, sounáležitost, svoboda, nadšení, ... Těmi korálky ke mně proudila nekonečná láska a já se na pár okamžiků ocitl ve velmi intimním spojení s krajinou, kterou miluji. Zavřel jsem oči a pouze byl. Když jsem je pak po chvíli otevřel, Pan domácí byl pryč.
Slunce dál prozařovalo listoví buků, ptáci vyzpěvovali, houby vystrkovaly své voňavé kloboučky. A uvnitř mě se něco změnilo. Děkuji.
Mj. již zcela jistě nyní vím, že skutečným Panem domácím, Správcem, či chcete-li Vládcem zdejší krajiny (Labské pískovce, pozn. autora) nikdy nebyl a není vlk, rys, medvěd či sokol, ale právě tento maličký tvor, kterému lidé říkají plch.
Krásný babě-letní čas přeje Petr
Čím je krajina člověku?
Je krajina skutečně tím, čím se jeví být?
Lze vyhledat řadu definic krajiny, majících ovšem vždy jedno společné: pokoušejí se definovat krajinu na základě vztahu ČLOVĚK a KRAJINA, nebo-li vycházejí ze zakořeněné představy o oddělenosti člověka od krajiny. Formálně bývá člověk uváděn jako součást krajiny, ale jen v kontextu jakéhosi občasného obyvatele - návštěvníka. Jako by člověk měl možnost krajinu studovat a ovlivňovat pouze zvnějšku a bylo mu upřeno být její plnohodnotnou součástí.
Krajina s člověkem komunikuje. Zdánlivě, z pohledu člověka, převážně na vizuální úrovni (líbí se, nelíbí se, ..) a v omezené míře na úrovni pocitové (cítím se dobře, cítím se podivně, ..). Člověk se také pokouší komunikovat s krajinou na úrovni rozumové (výtěžnost, jalovost, ..). Nutno ještě zmínit polohu environmentální, kde se ve sporném výsledku plně projevuje snaha spojit výše zmíněné úrovně komunikace do jediné.
Stranou, nezapomenuta, leč opomíjena, zůstává komunikace na úrovni duchovní.
Možná se vám nyní vybaví kostelík na kopečku nad vsí, omšelá boží muka mezi lipami na rozcestí, opravená, leč opomíjená křížová cesta s kaplí, železný křížek uprostřed lesa či svatý obrázek ve skalním výklenku. Z novodobějších pak např. lavička na vyhlídce; snad jako symbol nedostatečnosti duchovního rozhledu dnešní doby .. Toto jsou místa s převážně pozitivně vnímaným duchovním rozměrem, která člověk nějakým způsobem použil, znásobil, zaznamenal, zvýraznil, .. Stavbami, poutěmi, shromážděními, církevními školami, ale i pověstmi, písněmi, záznamy v kronikách apod.
Jedná se ale jen o nejviditelnější (člověkem zviditelněnou) část duchovního rozměru krajiny. Tou další, již méně znatelnou, méně známou a méně navštěvovanou jsou místa vnímaná člověkem převážně negativně. Nejrůznější Ďáblovy či Čertovy skály, rokle, kameny a díry, bezedné bažiny s bludičkami, skalní sluje s draky, dávno opuštěné štoly, jejichž ledový dech skrývá hrozbu .. Tato místa skutečně zná většinou jen pár místních patriotů (nikoliv z mapy, pohlednice či turistického průvodce, ale z opakovaných návštěv, které mají nezaměnitelnou příchuť neznámého).
Shrnutí:
- na duchovně pozitivně laděných místech v krajině staví člověk větší sakrální stavby (kostely - pečlivě vyhledaná a očištěná místa v obcích či jejich bezprostřední blízkosti, dále kláštery, kaple - zjevení, zázračný pramen, místo života či skonu uctívané či svaté osoby apod.);
- na místech s pamětí nějaké tragické či naopak události s dobrým koncem drobné sakrální, pietní a oslavné stavby (boží muka - úmrtí, smírčí kříže - hrdelní zločin, křížky a deskové obrázky ve výklencích, na stromech a u pramenů - zázračné uzdravení, přežití na pokraji smrti, tesané nápisy či vložené desky s nápisy - oslava významného lovu, návštěva významné osoby apod.);
- o obecně a bez zjevného důvodu negativně laděných místech se informace přenášejí většinou jen lidovou slovesností a záznamy v kronikách, na řadu z nich se již zapomnělo.
Každé místo, každý metr čtverečný krajiny má svoji paměť. Je to paměť nekonečné spirály událostí - zrození, života, plodění a smrti. Jen výjimečně je součástí této spirály i člověk, který měřeno v časovém měřítku věku krajiny je její součástí jen nepatrný zlomek času.
Výše, ve třech bodech zmíněna místa, kdy je v paměti krajiny zachován otisk člověka, jsou pro jiného člověka snáze identifikovatelná a pochopitelná, než místa ostatní. Těch je mnohonásobně více a jejich potenciál zůstává většinou nepoznán a skryt. Nikoli vlastní vůlí, nýbrž neviděn, nepochopen, nevcítěn, neuvěřen ...
Krásné toulání krajinou přeje Petr
