Pod povrchem (čehokoliv)

Líbí se Vám následující obrázek? Publikovaný nota bene o Štědrý den?

S velkou pravděpodobností ve Vás vzbudí emoce. Údiv? Rozhořčení? Spíše záporné, než pozitivní. A proč? Protože o národních parcích a jejich 1. zónách máte pravděpodobně jinou představu, které se obrázek hrubě vymyká.

Celé naše vnímání tzv. reality je o porovnávání našich představ s tím, co přichází do mozku prostřednictvím našich smyslů. Čím jsme starší, tím je naše databáze zkušeností a vzpomínek obsáhlejší a klíčové programy pro přežití neustále, v každém okamžiku, Tady a Teď, porovnávají, vyhodnocují a předkládají výsledky k (ne-)uvěření. První tři kritéria jsou společná všem vyšším živočichům: je to životu nebezpečné, dá se to sežrat, je to vhodné k zachování rodu?

Vnímání, či přesněji interpretování reality se u každého člověka liší. Stejně, jako máme všichni lidé (až na genetické výjimky) na ruce pět prstů a jejich otisky jsou u každého unikátní. Stojí-li např. v místnosti stůl, všichni, kdo již stůl někdy viděli, se shodnou, že to je stůl. Každý by ho ovšem detailněji popsal trochu jinak (barva, zpracování, tvarová podobnost, účel apod.).

Vraťme se však k obrázku nahoře. Za cedulí "1. zóna národního parku" bychom pravděpodobně očekávali divokou, nespoutanou přírodu, bez viditelných zásahů člověka. Zde vidíme obraz chaosu a zmaru, připomínající řádění opilé party dřevorubců. Nyní je možné si vybrat ze dvou možností:
   
1. Spokojím se s interpretací prvního dojmu, který je negativní z důvodu hrubého nesouladu mezi přesvědčením (jak má 1. zóna vypadat) a realitou (obrázkem) - toto je přístup PASIVNÍ, KONZUMNÍ.
2. Nespokojím se s interpretací prvního dojmu a začnu vyhledávat další informace, důvody, proč se obrázek liší od mého přesvědčení - toto je přístup AKTIVNÍ, TVŮRČÍ.

V prvním případě jsem hotov. Ještě si mohu zanadávat a někde, kdekoliv si postěžovat. V druhém případě mohu zjistit následující:

V této, stejně jako řadě dalších lokalit, dominovala uměle vysazená borovice vejmutovka, dovezená v 2. pol. 19. stol. z Ameriky. Jako taková nemá v Evropě přirozené nepřátele (plísně, houby, rzi apod.) a zcela nekontrolovatelně se množí a hubí stínem a kyselým jehličím všechnu flóru ve svém dosahu. Bylo nezbytné lokalitu od borovice vejmutovky vyčistit, odkornit z důvodu eliminace přemnožení drobných "škůdců" a dřevo ponechat na místě přirozenému rozkladu, aby jako humus sloužilo dalším generacím lesa. Lokalita je již zcela bezzásahová a za desítky a desítky let zde budoucí generace budou moci navštívit přirozený a druhově bohatý les.

A jak toto vše souvisí s Vánocemi? Jednoduše :) Máte-li díky jejich komercionalizaci, předvánočnímu shonu, vypětí v práci před koncem roku apod. pochybnosti o jejich hodnotě, zvolte aktivní přístup a vydejte se k Prameni.

Přeji Vám šťastné Vánoce a ať je každý den ve vašem životě sváteční.

ZÁMĚR

Kdysi, tuším v roce 2007, jsme se třemi přáteli založili občanské sdružení (dále OS). Název není důležitý. OS rok či dva vyvíjelo aktivitu, nicméně od té doby se nachází v jakémsi kómatu. Nežije, existuje jen v právním slova smyslu. A znám řadu dalších OS s podobným osudem. Proč tomu tak je?

Naše OS vzniklo jako ostrůvek odporu proti politicko-podnikatelskému záměru přivést co nejrychlejší cestou podstatnou část Labských pískovců ke statutu UNESCO. Bez analýz možných dopadů, bez plánu rozvoje infrastruktury v dotčených obcích, za vydatné manipulace veřejným míněním. Shrnu: OS vzniklo jako destruktivní reakce, na bázi negace něčeho, zabránit někomu něco udělat. A když bezprostřední důvod ohrožení pominul, OS "usnulo".

Možná si řeknete, že to je zcela normální stav, že právě OS vznikají často jako způsob obrany občanů proti zvůli nejrůznějších mocenských uskupení, stát nevyjímaje. A že když důvod existence OS pomine, zmizí tím i důvody pro další existenci toho kterého OS. Pomineme-li cestu transformaci takového OS, tj. nalezení nového cíle existence, nutno uznat, že v drtivé většině případu budete mít pravdu.

Havraní skála u Jetřichovic - sedm let po požáru, záměr neprokázán ;)

Veškeré lidské činnosti předchází na vědomé či nevědomé úrovni záměr. A ten z principu polarity nemůže být neutrální. Buď je prorůstový (s cílem něco vytvořit, podpořit), nebo destruktivní (s cílem něco zničit, zastavit). Důležitost vnímáni záměru na hodnotové stupnici je až druhořadé. Jinak řečeno, prorůstový negativně orientovaný záměr je z dlouhodobého pohledu životaschopnější než krátkodobé ostrůvky odporu proti jeho realizaci.

Abych to zkrátil ;) Když mi výše uvedené hlava pobrala, začal jsem se před každou akcí větší než malou zamýšlet nad jejím záměrem a dle výsledku zvažuji nejen realizaci jako takovou, ale v kladném případě i množství investovaného času a energie. Tím současně potvrzuji, že není možné zavrhnout záměry destruktivní jako takové. Někdy to bez nich nejde, ale bylo by nemoudré od nich očekávat více.

Přeji Vám šťastnou ruku při výběru a realizaci Vašich záměrů :)

Ticho a Tma

Když jsem uvažoval o první větě tohoto textu, napadlo mě, jak blízké je spojení těchto dvou slov a slova Konec. Ticho a Tma jsou v hrobě, v márnici, v hledišti divadla či biografu po skončení programu, v prázdném domě ... a také třeba v noci v metru či opuštěném dole. Zkrátka všude tam, kde něco bylo a již to není, skončilo to. Výjimku vidím snad jen u svatostánků díky jejich věčným světélkům. 

Můžete zkusit najít spojení Ticha a Tmy s Počátkem něčeho. Jako první a zároveň poslední mě napadl Velký třesk :) Existuje však jeden spojitý význam Ticha a Tmy, kterému je, alespoň z pohledu délky lidského života, třeba přiznat jistou nadčasovost, či dokonce bezčasovost. Ano, mám na mysli Jeskyně.

Jeskyně a skalní převisy jsou jedinými přírodními útvary, které využívala od nepaměti zvířata jako brlohy, lidé pak jako příbytky. Jeskyně je chránily jak před predátory, tak před nepohodou a dokonce poskytovaly, zvláště v období glaciálu, jistý teplotní komfort. V některých koutech planety jsou podobně využívány dodnes.

Lidé tak mají s jeskyněmi pradávné a silné pouto. Jeskyně totiž sloužily v celé historii lidstva nejen jako úkryt, ale také jako místo s duchovním rozměrem. Zde se šamani a další vyvolení setkávali s duchy, jeskyně byly místem přechodových rituálů, vznikala v nich kronika a zároveň obrazová galerie lidského rodu.

Připočteme-li k celé historii lidstva i současnost, stal se bohužel vztah tzv. civilizovaného člověka k jeskyním ambivalentním. "Hezké, zajímavé, ale sám bych sem nešel/nešla. A být tu potmě, to bych se snad po.... strachy." Jeskyně přitom i současnému člověku nabízejí něco jedinečného - je to pravděpodobně nejvhodnější přirozené místo, kde se můžeme SETKAT SAMI SE SEBOU.

O několikadenním pobytu v Tichu a Tmě již uvažuji asi půl roku. Díky seznámení s Romanem Mlejnkem a jeho úžasné knize "Cesta slepých brouků" jsem se rozhodl. Letos to již nestihnu, netopýři byli rychlejší a já je nechci rušit v zimním spánku. A tak zatím hledám vhodnou jeskyni a tiše se těším, až se na jaře odeberu na pár dnů do Ticha a Tmy. A pokud skutečně potkám sám sebe a nepos.... se z toho, jistě do blogu něco napíši :)

Přeji všem pohodový čas adventní.

KOMUNIKACE

K tomuto tématu mě mj. přivedl hoax* o "ochraně autorských práv" na Facebooku, jehož šíření jsem se publikováním na svém profilu též zúčastnil. OK, pro řadu lidí jsem teď jistě za hlupáka ;) Nicméně, přínosem této zkušenosti je pro mě zamyšlení nad mezilidskou komunikací, a to z méně obvyklého úhlu pohledu.

Non-verbální (mimoslovní) komunikace zahrnuje až 95% předaných informací během komunikace verbální. Toto platí mezi dvěma lidmi při kontaktní a audiovizuální komunikaci. Při audio komunikaci se podíl verbální složky zvyšuje, což je dáno značně menším objemem přenesených informací (chybí vizuální složka). Pro úplnost snad jen dodávám, že mezidruhová komunikace je pouze non-verbální. Komunikují postoj, výraz očí, vyceněné zuby, zježená srst, pohybové prvky apod.

Jak je tomu na Internetu? Zde se lidé dorozumívají hlavně prostřednictvím psaného textu (dominantně), obrázků a v posledních letech stále více i audiovizuálně. Jaká je pak informační kapacita textu?

Jistě se Vám již stalo, že jste se po letech vrátili k nějaké knize, básni, povídce apod. a najednou jste "mezi řádky" začali objevovat zcela nové souvislosti, informace, text ve Vás budil zcela nové pocity, které jste při předchozím čtení nezaznamenali. A toto se může u jednoho díla opakovat i několikrát během Vašeho života!

I psaný text se tedy jeví jako mnohem více, než jednou daný a smysl dávající shluk písmen, slov a vět, složených do např. příběhu, dokumentu či pohádky. Další rovinou je pak osobnost čtenáře. Vzpomeňte si na Vaše dětství a pohádky, které Vám (snad) četli rodiče, než jste si je začali číst sami. Byla to vždy stejná pohádky, nebo byla pokaždé trochu či dokonce hodně jiná?

Co je tím specifickým prvkem, samozřejmě krom našeho růstu, který významně ovlivňuje momentální interpretaci libovolného textu? Je to důvěryhodnost. Tuto vlastnost neobsahuje text sám o sobě, ta vzniká na základě vnímání osoby, která text napsala, nebo která text čte. A nebo text zaslala, poskytla či přímo doporučila.

Jsme zpět u hoaxu. OK, ve výše zmíněném případě jsem byl za hlupáka, uvěřil jsem hoaxu a pomohl v jeho šíření. Nicméně, hlupákem budu klidně i kdykoliv v budoucnu, přijde-li mi od důvěryhodné osoby text, který nikoho neuráží a bez dalšího důkladného zkoumání dává smysl. Raději chvíli hlupákem, než trávit život stálým ověřováním a prověřováním FŠEHO! ;)

Přeji samé dobré zprávy ... i kdyby mezi nimi měl být hoax!

* Anglické slovo hoax (ze 17. století) obecně označuje podvod, mystifikaci či žertovnou klamnou zprávu. V elektronické komunikaci je hoax speciálně nevyžádaná e-mailová nebo IM zpráva, která uživatele varuje před nějakým virem, prosí o pomoc, informuje o nebezpečí, snaží se ho pobavit apod.
zdroj: wikipedia