Seděl jsem včera (středa 29.10. - pozn. autora) v podvečer v koruně krásného buku v lesích v údolí Berounky. Již zklidněný, po stoupání cca 22 m vysoko, kdy vyplavený adrenalin příjemně hřál v žilách. Pomalu se stmívalo, vánek jemně šuměl v padajícím listí a já se ponořil do rozjímání.
Jako již mnohokrát dříve, na skalách, stromech, rozhlednách, ale třeba i při běhu z kopce mě napadlo, jak úžasné by bylo mít křídla. Svobodně se vznést a podívat se na svět z shora, vnímat ho očima v jeho celistvosti. A najednou se mi v mysli spojilo pár věcí dohromady a já si uvědomil, že my lidé vlastně křídla odjakživa máme! Jako naprostou samozřejmost je příliš nevnímáme, a už vůbec ne jako křídla.
Možná se člověk obejde bez jídla, dokonce i bez pití, ale zcela určitě se neobejde bez vzduchu, který dýchá. Vzduch komunikuje s naším tělem jak na úrovni obousměrné výměny molekul, tak na úrovni energetické. Naše plíce mají obrovskou aktivní plochu, v průměru okolo 60 m2. Mnohem více, než je třeba pro křídla, která by člověka unesla. Možná tak akorát, aby unesla lidi dva. Plíce jsou naše andělská křídla.
A napadla mě ještě jedna souvislost, a to se závislým kouřením, zvláště cigaret. Dlouhodobým kouřením se plíce poškozují, zmenšuje se jejich aktivní povrch, narušuje se komunikace se vzduchem na obou úrovních, zanášejí se nečistotami atd. Člověk si vlastně (ne-)dobrovolně omezuje možnosti používání svých andělských křídel, své možnosti létat. Možnost být andělem, možnost pomáhat druhým.
Hodně pádný důvod k zamyšlení pro kuřáky - současné i bývalé. Mezi ty druhé se počítám již 10 let i já. Nikdy není pozdě začít s létáním, jen je třeba udělat ten první krok. Tady a Teď, neboť bez něj nemohou žádné další následovat.
Přeji vám úžasný let, bez omezení, která jsou ostatně pouze produktem naší mysli.
Možná znáte, možná nikoliv. Jedná se o vcelku mladou, zelenou aktivitu, která má za cíl nejen zmapovat černé skládky mimo sídla i v sídlech, ale také najít řešení jejich likvidace a pomoci při realizaci. Ale o ní dnes psát nechci.
O odpad se již pár let zajímám. Nikoliv jako majitel sběrného dvora, zelený environmentalista, či jen na bázi "pouhého" třídění. Organizuji a realizuji brigády sběru odpadu - eventy pro hráče celosvětové hry Geocaching (hledání tzv. pokladů) v Labských pískovcích. Říká se jim CITO (Cache In Trash Out). Ani o nich dnes psát nechci.
Při tom všem přemýšlení o odpadech mě totiž napadlo, že jakákoliv lidská činnost produkuje nejen hodnoty, ale také odpad. Výroba potravin, užitkových věcí, výstavba, doprava, ale i umělecká činnost, lékařství, sport, ...
A tu se nabízí otázka? Vztahuje se vytváření odpadu i na myšlení?
Lidský mozek, jako významný spotřebitel tělem přijaté energie, nikdy zcela "nevypíná". Myslí na vědomé úrovni, pracuje na úrovni nevědomé, stále přenastavuje svá synaptická propojení v neuronové síti (je neuroplastický) ... neustále, po celý život vykazuje aktivitu. Myšlení je pak "pouze" pomyslným vrcholem ledovce.
Zamyslil jsem se. Hluboce. I několikrát za den ;) A zjistil jsem, že myšlenkového odpadu produkuji docela hodně :( Jsou jím totiž všechny mé myšlenky, kterým jsem dal pozornost (energii) a nenásledovala žádná akce. K jejich rozvoji, modifikaci, realizaci, transformaci ... Vložená energie nebyla nijak zužitkována a proměnila se tedy v odpad.
V bdělém stavu stále k člověku přicházejí nějaké myšlenky. Je pouze na jeho volbě, kterým pozornost dá a bude je nějakým způsobem kultivovat, a kterým nikoliv, nechá je pouze přijít a odejít. Jsem přesvědčen, že současný vzdělávací systém a výchova v rodině nerozvíjí u dětí schopnost rozlišit myšlenky hodné pozornosti, po nichž by měla následovat akce, a ty ostatní. Jistě, toto se lze naučit kdykoliv, v dospělosti, i v pokročilém věku. Pokud dotyčnému není "brána zavřena" neschopností rozlišit, že právě zde se jedná o myšlenky pozornosti hodné.
Docela smutný závěr, nemyslíte?
Při svých toulkách Českým a Saským Švýcarskem jsem potkal buk. Učaroval mi na první pohled, a to už jsem v životě pár buků viděl! Nevysoký, avšak rozložitý, spokojeně si trůní nad skalnatým srázem a shlíží dolů do údolí.
Než se pokoušet svázat do slov pocity, přikládám tuhle jedinou fotku, kterou jsem si udělal na památku až při odchodu. Prosluněné dopoledne počínajícího babího léta bylo tou pravou kulisou našeho setkání.
Jistě, mohu sem kdykoliv znovu zajít.
V zimě, pohladit spící kmen, na jaře, pocítit probouzející se sílu velikána, a nebo v létě, spočinout v chladivém stínu mohutných větví.
Když jsem se pak vracel do civilizace, mj. mě napadlo, kolika jazyky bych dokázal říci "Dnes jsem potkal nádherný buk." a jak to bude znít.
"Dnes som stretol nádherný buk."
"Heute traf ich eine wunderbare Buche."
"I met a wonderful beech today."
"Сегодня я встретил прекрасный бук."
Slovensky jsem se v tehdejší federaci naučil stejně snadno jako česky. Němčinu a ruštinu jsem drtil už od základní školy. A angličtinu, tu se učím stále. Jen už nejsem věčný začátečník, jako uplynulých 20 let, neboť jsem v posledním roce udělal slušný pokrok.
Víte, co je to synchronicita? Když k Vám nějaká událost přijde přesně ve správný okamžik. Setkání s někým, či kniha, film, nabídka práce apod. Mě potkala ten den večer, kdy jsem potkal tento nádherný buk a přemýšlel, kolika jazyky jakž takž vládnu. Přišla mi, co by absolventovi "Anglicky fantasticky", nabídka účastnit se na propagační kampani 2. kola tohoto jedinečného kurzu. S díky jsem přijal.
Proč ne :) ?
