Mám strach.
Mám pocit, že mám strach.
Dvě na první pohled velmi podobná prohlášení, a přece ve svém účinku od sebe nekonečně vzdálená. To první ztotožňuje strach přímo s vědomím a jeho přijetím získává strach nadvládu nad myšlením a konáním člověka. To druhé staví strach na úroveň ostatních emocí, jako takový zůstává oddělen od vědomí a má tak velmi omezené možnosti ovládat myšlení a konání člověka.
Malý exkurz do mozku. Strach je velmi stará emoce, která se vyvinula jako nutnost v boji o přežití. Sídlí v nejstarší části mozku, tzv. plazím mozku, který jak z názvu vyplývá, byl vlastní již prehistorickým plazům. Strach zde funguje velmi jednoduše a efektivně. Pracuje se třemi možnostmi: útěk, ustrnutí, boj. Jinak řečeno: "Můžeš-li, uteč, nemůžeš-li, ustrň, nepomůže-li ani jedno, bojuj."
Člověk se rodí z lásky. Jeho mysl je nastavena na frekvenci lásky. Dává i přijímá bezpodmínečnou lásku. Pak přijde výchova. Vzdělávání. Většinový - nedejme se zmást zdánlivou nedokonalostí - a velmi propracovaný systém, jak vkládat do mysli dítěte a dospívajícího člověka strach. Strach neoddělitelně propojit s odměnou. Strach neoddělitelně propojený se sebeznásilňováním.
"Udělej toto a dostaneš odměnu. A pokud to neuděláš, budeš potrestán."
Tyto a další programy se ukládají do mozku a mladý člověk si zvyká a začíná vnímat jako samozřejmost, že odměnu získá tím, když bude dělat něco, co dělat nechce. A když to neudělá, bude potrestán.
Poznáváte se? Byli jste tak vychováni? Já ano. A i když se Vám to asi nebude líbit, Vy také. Všichni jsme tím prošli, neboť jen člověk žijící ve strachu je ovladatelný, manipulovatelný. Je možné ho použít a zahodit.
Je dobré vědět, že lidská mysl nemůže současně vibrovat na frekvenci lásky a strachu. Buď jedno, nebo druhé. Můžete si vybrat. Je to jen na Vás.
S láskou cestář Petr
Už zase prší! To je hnusná mlha! Bože, proč zase sněží?!
To je ale hic! Tam je vedro na chcípnutí.
Všiml jsem si, že nejvíce si na počasí stěžují ti, kdo chodí nejméně ven. Lidé spíše starší, leckdy s pohybovým omezením či dlouhodobě nemocní. S výjimkou lidí upoutaných na lůžko v nemocnici. Prvoplánově překvapivé, ale při důkladnějším pohledu logické. Na jednu stranu v teple a péči, na druhou ve stavu nestandardní bezpracnosti, při bilancování, při lítosti, že nemohou ven, ať už tam je jakkoliv.
Naopak, od dětí, zvláště těch nejmenších - ale již mluvících :) - jsem takřka stížnosti na počasí neslyšel. Snad jen v souvislosti s nutností opustit televizi či počítač ...
Nabízí se otázky: Co se stalo s těmi bezstarostnými dětmi, kterými jsme byli všichni, bez výjimky? Kam se poděla jejich radost ze hry a proč se z nich stali nerudní, zamračení a věčně nespokojení dospělí lidé?
A při tom všem vlastně neuvěřitelně naivní lidé. Lidé, kteří doposud nepochopili, že zlobit se na něco, co nemohou ovlivnit či změnit, je nejen zbytečně, ale hlavně hloupé. Lidé, kteří jsou hrdí na svojí konzistenci v názorech, kteří vyžadují, aby se měnil svět okolo nich a současně se oni neměnili.
Lidé, kterým ještě nikdo neřekl, že jedině svojí proměnou v někoho lepšího mohou proměňovat i okolní realitu v lepší místo pro život.
Co se to tedy s nimi stalo? Narodili se jako malí bozi, velkou část života žijí v ukřivdění a zlobě, a nakonec umírají jako nemocní a bezmocní chudáci. Může za to Systém? Kdo nebo co je Systém? Jiní lidé? Otázky se množí, s každou odpovědí se vynořují další.
Přeji všem mnoho a mnoho spokojených chvil, bez ohledu na to, zda prší/neprší, sněží/nesněží či fouká/nefouká.
Řadu měsíců přemýšlím o tom, zda se věnovat skutečně (jen) tichému osobnímu růstu, vesmíru bližních a dávat pozornost věcem milým a obvyklým. Nebo se více angažovat směrem ven, více reagovat na nenávist, hloupost a českou malost jak na sociálních sítích, tak v reálném životě. Velmi podobnou otázku doprovozenou zajímavou úvahou položil koncem ledna skvělý konstelář Jan Bílý na Facebooku svým přátelům a já se zamyslil o něco hlouběji.
Vzpomněl jsem si na léta strávená na Správě NP České Švýcarsko. Jak se po vyhlášení NP v roce 2000 začalo s plošnou likvidací borovice vejmutovky. V Labských pískovcích nepůvodní, dovezená z Ameriky v 2. pol. 19. století, tak nemá přirozené nepřátele a za těch 150 let se velmi rozšířila na úkor původních druhů. Její značně kyselé jehličí likviduje ostatní semenáčky, borůvčí, trávu, mech ...
V lesích spravovaných hospodářsky (Lesy ČR) se vejmutovka neřeší, v lesích spravovaných v nejvyšším stupni ochrany (národní park) ano. Jinak řečeno - ti první z ní mají okamžitý užitek, ti druzí se snaží o navracení porostů směrem k tzv. původní druhové skladbě a likvidují ji.
Otázka je, zda a jak by si poradila příroda sama, kdyby to člověk nechal na ní. Jistě by si poradila. Možná řadou požárů od blesku, modifikací nějakých "škůdců" apod. Jen by to proběhlo jinak a netrvalo desítky let, ale spíše celá století či tisíciletí. A nebo by možná vejmutovka ovládla střed Evropy a vznikla by tu zcela jiná druhová společenstva.
Lidé nejsou z komplexního pohledu na život na planetě Zemi nic výjimečného. Jsou součástí tohoto gigantického ekosystému, který není a ani nemůže být stabilní, vyvážený na věky věků, neboť sám podléhá zákonům vývoje.
Myšlenky rovnosti všech ve všem (komunismus) a rasové nadřazenosti jedněch nad druhými (fašismus) zanechaly v minulém století v hlavách desítek a stovek miliónů lidí chaos. Rozvrátily nastavení tradičních hodnot a jako semínka vejmutovky zakořenily na sebemenším kousku živné půdy a rostly. Rostly až vyrostly v obludný les, který zničil vše ve svém okolí. A ten les roste a hubí život dále, i když mnohem skrytěji.
Vejmutovku lze uříznout, useknou, vytrhnout. A bude-li tak činěno pečlivě, již v řádu let, max. desítek let se začne les rychle proměňovat. Stane se opět pestřejším, bohatším a zdravějším.
Člověka lze zavraždit. Jiným člověkem a ve jménu čehokoliv. Jen za poslední 2 000 let bylo zavražděno více jak 100 miliónů lidských bytostí. Nikdy to nepřineslo nic, co by přispělo k vývoji, k růstu člověka jako druhu.
S přáním růstu a otevřeného srdce cestář Petr
