Tentokráte obrázek hned na úvod, neboť slova většinou pouze popisují obrázky. A to spíše černobíle a celkově velmi nedokonale.
Celosvětová hra Geocaching se zvláště v posledních několika letech více a více snoubí i s adrenalinovými sporty, jako lezení po stromech, skalách, horách, konstrukcích (tento případ), do jeskyní; dále např. potápění, canoeing, rafting apod. Nabízející se otázku "Proč to ti lidé dělají?" nedokáži zodpovědět, motivace mohou být velmi různé. Ale vím, proč to dělám já.
Ze začátku šlo hlavně o adrenalinový zážitek. Dokázat sobě i (některým) ostatním, že na to mám. S dlouholetou skálolezeckou průpravou, kdy jsem lezl převážně na tom "lepším", druhém konci lana a upřímně, zas toho tolik nevylezl, se mi najednou lezením po stromech otevřel nový, dosud neznámý svět.
Kontakt s živou bytostí - stromem přináší zcela jinou kvalitu, dimenzi prožitku. Prožitek ani lepší, ani horší než skálolezení, prostě jiný. A najednou začal adrenalin pozvolna ustupovat a uvolňovat místo jinému pocitu. Pocitu splývání s energií stromu. Doslovnému vcítění do jeho proudící energie. Místo adrenalinu přišlo bytostné zklidnění.
Těžko to vysvětlit slovy, podobně, jako u jakéhokoliv jiného pocitu či emoce. Nicméně, možná si řeknete: "A proč se to jmenuje sakra Tanec na laně, když tady čtu o nějakém splývání se stromy?!"
Protože Der Seiltanz, česky Tanec na laně, což je jedna z mnoha zajímavých extrémních geokeší v saské Dolní Lužici, jsem díky oné zklidňující energii, se kterou se již pokaždé pohybuji ve výškách, prožil zcela jinak, než v době, kdy jsem lezl jen po skalách. Beze strachu, napětí a adrenalinového vzrušení, naopak to byl zcela klidný, uvolněný, soustředěný a plně procítěný zážitek.
Ani lepší, ani horší. Jiná kvalita, jiná dimenze.
S přáním vnitřní pohody cestář Petr
V polovině dubna 2015 zjistil jeden ze strážců NP České Švýcarsko, že dřevěný kříž, stojící na nejvyšším bodě NP - Růžovském vrchu, někdo uřízl. Uřízl a shodil někam hluboko do kamenného moře, nebo spálil. Podobně, jako jeho předchůdce z let 1998 - 2005. Oba kříže jsem pomáhal vynést a vztyčit.
Skoro to vypadá, že kříže na Růžovském vrchu někomu vadí.
Informaci včetně fotek jsem sdílel na Facebooku a nepříliš lichotivě okomentoval. Od té doby jsem o tom dosti přemýšlel a po nějakých 14 dnech konstatuji, že chápu a rozumím.
Kříž, v současnosti převážně vnímaný jako symbol křesťanství, měl v dějinách lidstva mnoho podob a byl mu přikládán mnohý význam. A kromě toho, že v jeho jménu bylo jistě vykonáno mnoho dobrého, neexistuje pravděpodobně symbol, který by za sebou zanechal krvavější stopu.
Ano, rozumím tomu, že jsou lidé, v jejichž epigenetickém kódu je symbol kříže takřka nesmazatelně spojen se zmarem, násilím, utrpením a smrtí. A že kříž, jako symbol vykoupení, usmíření a naděje byl utopen v krvi jejich předků a jako takový pro ně již neexistuje. Cítím, že jsem pravděpodobně jedním z nich.
Nemám potřebu vzít pilu nebo palici a jít nějaký kříž zlikvidovat. Ale vím jistě, že by mi nevadilo, kdyby tento symbol již nebyl na Růžovském vrchu znovu vztyčen. Nicméně, jsou-li mé informace relevantní se skutečností, je pravděpodobné, že sama správa NP bude jeho obnovení iniciovat.
Budu respektovat, stane-li se tak. Nezúčastním se, moje životní etapa, spojená s tímto symbolem křesťanství skončila. Už žádné vztyčování čehokoliv, co má symbolizovat věčnost. Naděje totiž nespočívá ve věčnosti, nýbrž naopak v pomíjivosti vývoje, v růstu.
Budu rád, podaří-li se mi oslovit podobně smýšlející lidi a někdy v létě se vydáme na Růžovský vrch. Nahoře pak z přírodního materiálu, který bude k dispozici, vytvoříme spontánní mandalu. A při zpáteční cestě sesbíráme odpadky, daň z peněz, které do regionu přináší turistický ruch ...
S přáním jarní vitality, která pomine do letní siesty ;) cestář Petr
